To čiší mu z očí!!
 Z hor na úbočí se táhne mlha na tebe skočí,
jak po tváří slza, v prázdnotě skončí!!

(Vojel)

Já sem malej chuligán,
možná větší než bych si přál.
Já jsem malej chuligán,
do těžkej bot se obouvám.
Já mám rád rock´n´roll,
drogy a alkohol.
Hraju na saxofon.

Moji kámoši jsou zběsilí,
známe se z hospody
a taky z kapely.
Oblíkáme se dle módy dřívější
a naše názory vyřešej rozpory.
Hrajou na kejtry
a třískaj do bicích
v punkovejch oblecích.

(Vojel)

Přijdu za svojí mamou
a řeknu jí, že jsem zhõlenej.
Kouknu se na rybičky
a pustím si big beat zlej.
Nechoďte pro hubičky,
já sem totiž zhõlenej
a jestli tenhle pocit znáš,
tak dobře mě teď poslouchej.

ref: Zhõlenej….
ty seš zase zhõlenej…
zas jako prase zhõlenej
na stejný trase.

Když uvidíš zázraky
nechceš už nikdy skončit,
koukneš se na mraky
a svět se začne točit.
Lehněte na znaky
nesnažte se přeskočit,
co stojí v cestě těm,
kteří se snaží zvlčit.

ref:



(Kuba)

Známe chlapa, co má dobrou úchylku
a vůbec se mu za ní nedivíme,
my totiž moc dobře víme,
že mu doma ani jinde nevadíme.

Jeho jméno není vůbec důležité,
život žije zásadně v anonymitě.
Vadí mu snad jenom ten kdo,
z obočí mu krade jeho jídlo...
Vadí mu snad jenom ten,
kdo z obočí mu krade jeho jídlo ven.

ref: Ten chlap si schovává do obočí jídlo,
proč to dělá? To neví vůbec nikdo.
Smějou se mu za to všichni, neděláš to jenom ty,
za to že si schovává do obočí špagety.

Vytahni mu špagety z obočí
a pak se s tebou tvůj svět zatočí.
On vytasí z podpaždí hůlku
a rozmlátí ti tvojí ksichtu půlku.

Pizzu, stejky v obočí má obojí,
on má rád totiž všechny lidi z okolí.
Vadí mu snad jenom ten kdo,
z obočí mu krade jeho jídlo...
Vadí mu snad jenom ten,
kdo z obočí mu krade jeho jídlo ven.

ref:



(Kryštov)

Ať chci nebo nechci už je tu zas,
stále je mi v patách ten odpornej čas.
Každý den ten čas mě tlačí,
jednou se však zastavím a řeknu to stačí.

Dnešní lidé chtějí všechno rychlé,
pro lepší skladnost mít z vajec krychle.
Tažnou zvěř dávno nahradily stroje,
skládky přírodní zase mechanické hnoje.

Všichni tvrdí, že stále něco musí,
mně se tohle zrychlování už opravdu hnusí
Některé věci mají svůj čas,
kdo ví jak Ti dlouho roste na hlavě vlas.

Tak si chvíli odpočiňte, pozorujte mraky,
 někdy běží o závod a někdy stojí taky

(Kryštov, Kuba)

17.června vůbec né potají
chytla mě nutnost, jež mě občas chytají.
Nemoh jsem ji v sobě zkrotit, nešlo s tim nic dělat,
začal jsem se potit a musel jsem začít běhat.
Chtělo se mi totiž osahávat lidi,
řešení však není lehké což každý vidí.
Poblíž totiž nebyla hromadná doprava,
nechtěl jsem být úchylem to by byla otrava.
Chtěl jsem si jen šáhnout na pár Achilových šlach
a při každém dotyku slastně zvolat: Ach

Ref.:
Líbí se mi tvoje,
Achilova šlacha,
každý máme svoje,
tak dej si na ně bacha.

Půjdu za kamarády, ti to jistě pochopí,
když je známý v zoufalství za achilu uchopí.
Zasmějí se, zeptají se, zda bych nebyl šťastný,
kdybych si sáhnul na tu svojí vlastní.
Vždyť to není ono sahat si na ní sám,
já vím přece dobře kde co na svym těle mám.
Není to tak kamarádi, nevím přesně, kde ji mám,
Občas si jí lehce hladím, když ji zrovna nahmatám.

Ref.:
Nevím přesně,
kde mám svojí Achilovu patu.
Někde vzadu na noze,
vím to podle hmatu.

Mám rád boty na podpatku, když je holky nosí.
Achilu maj dobře vidět, často bývaj bosí.
Když pak někdy za nima jdu, nekoukám jim na půlky,
ale vedle achilovek jestli tam maj ďůlky.
Stisknout tak je prstama, jó to by se mi líbilo,
navždy už bych takhle zůstal, vždycky mě to vábilo.
Jediný co zajímá mě, jsou ty jejich šlachy,
achilovky se jim říká, jsou za všechny prachy.

Ref.:
Podle achilovek
vybírám si holky.
Jsem takovej, líběj se mi,
hlavně když jsou tenký

Podle achilovek
vybírám si holky.
Čím jsou tenčí, tím jsem radši,
zpívám honky tonky.

(Kryštov)

Život hada se mění.
Každoročně se svléká.
Voda po šupinách stéká.
Buď je velký a nebo není.
Člověk se měnit musí.
Ne všechna těla jsou krásná.
Hlavní je myšlenka jasná,
každý si jak mu sedne zkoušívá.

Had se po zemi plazí,
zvířený prach země dýchá,
mnoho věcí kolem slýchá,
do země si skrýše razí.
Stejně tak člověk se ztrácí
v prachu myšlenek cizích
jemu podobných nebo jiných,
pak se do nory vracívá.



(Kryštov)

Znám jednoho člověka, Němý jméno má,
vyznačuje se tím, že v kanálech přebývá.
Má rád samotu a nikdy nemá čas,
je velice moudrý jen jako málo z nás.
Nemysli si o něm, že je to ňákej homeless,
kdyby totiž chtěl tak by k nám hned vylez.

Nežije tam sám, žije jich tam celkem hodně,
nerozmnožujou se, ale přibejvají plodně.
Nemá rád moc slunce, proto přebývá tam dole,
na všechny být naštvaný, v tom spočívá jeho role.
Nikoho nemiluje, nic nemá rád,
jen velkej, tlustej potkan je jeho kamarád.

Vůbec se neusmívá, neví co to je,
nikdy nechce upustit od svýho postoje.
Od malička v sirotčinci, tak možná proto,
ale to je jiná stránka věci, nechci zpívat o tom.
Celej den pozoruje z kanálů lidi,
občas se i on v některejch z nich vidí.

Z pozorování ví, jak se chovaj,
jejich pokrytectví, jak vždy svý chyby schovaj.
Až jednou vyleze, všechno jim to řekne,
on se bude usmívat a každej se ho lekne,
vylezou i další lidi, co jsme předem zavrhli,
co jsme je společností do kanálů uvrhli.

Oni za to nemohou, jak a kde se narodili,
proč a kdy je rodiče z jejich domu vyhodili.
Oni nejsou hloupí, možná v něčem mají navrch,
proto neodsuzuj toho, koho jinej zavrh.

(Kryštov)

Myšlenka letěla aniž by chtěla,
myšlenka letěla pryč z mýho těla.
Myšlenka zmizela aniž by směla,
vylétla ven a tam osaměla.

Vypadá sama však je jich tam více,
občas je cítíš, když vyhasnou svíce,
mnoho je vidí jen jako sny spíce,
jejich význam však nevnímajíce.

(Kryštov)

Divný stvoření běží po ulici, uši má asi do půl těla.
Mnoho koření leží na polici a já stále nevim, nevim, který jsi chtěla.
Děje se to často poslední dobou, nechápu lidi co bych chápat měl,
nejde jenom o mě je to v nás obou, co viděl jsem ho jako bych oněměl.

Tam uprostřed města stál, smutně se díval na pár sviní
a já se ve skrytu duše bál, zda-li ho okolní lidé vidí.
Koukal jak si málo váží slova, koukal, že mluví jak prasata,
nechtěl je napomínat zas a znova, věděl že jsou to jen zvířata.

Jak jsem ho potkal, hned jsem tušil, že se kolem mě všechno mění.
Tep v žilách mi rychle bušil, to jsem se probudil z dlouhého snění!
Spatřil jsem pravdu skutečnost světa, viděl jsem jak se chovat mám.
Jaký má význam slovo a věta a váhu toho co povídám!

Rychle se ohlédl a rozběhl se vpřed, zamával ušima a vzletěl vzhůru,
Zdálky pozoroval města střed, připomínal motýla či noční můru.
Přemýšlel jsem o co se asi snaží, nevím ani teď jen se domnívám,
když do mě v davu lidé vráží už nenadávám, jen se usmívám.

Ref.:

(Kryštov)

(Kryštov)

Letící dopis, letící vzkaz,
schopnost ač na moment zastavit čas,
člověka který na zprávu čeká,
těší ho, láká a zároveň leká.

Okolí mizí, čas se tak vleče,
poslední kapka po skle steče,
zpráva je tady, člověk jásá,
její obsah však srdce drásá.

Tak k čemu je člověku vědět více,
chce vidět ruby a chce vidět líce,
přesto naň čeká – zas a zas,
letící dopis, letící vzkaz.

(Martina)

Jednou se jí krátce podíváš do očí a už ji nechceš vidět víc.
Najednou se s tebou tvůj svět zatočí, už nedýcháš z plných plic.
Jednou její hlas na krátko zaslechneš a už ho nechceš slyšet dál.
Najednou po ní ani nevzdechneš, jako by ses toho bál.

Ref:
Dokáže to určitě, mrká pije všechno hbitě.
Zklamání údiv smutek, nedokázal to a utek.
Utek ode všech, ne však od sebe, svědomí je to, co ho svede.
Houpe se barevně a vyplazuje jazyk, proč je modrý, to není první mrazík.

Jednou její ruku na zádech ucítíš a už ji nechceš cítit moc.
Už s ní musíš zůstat, to už nezvrátíš, ticho přišla smrt a noc.
Sežere tě, sní tě, utrápí zaživa, už nemůžeš dýchat dost.
Usmívej se, směj se, nebuď protiva, život to je jenom host.

(Kryštov)

Báti se tmy, jak báti se snů,
Báti se nocí, jak báti se dnů.
Procházet mlhou bez vize světla,
čekat na oblevu když tě lavina smetla.
Skočit do vody a zůstat suchý,
slyšet vodopád a přitom být hluchý.

Rozhodnutí špatný, co zdá se být matný,
z rychlosti snad pochybení k čemu je ti platný?
Učí se z nich každý, někdo pro ně vraždí.
Špínou z boty ani vládce palác nevydláždí.

(Kryštov)

Sluníčko svítí a rozkvétaj stromy,
pár malých dětí si hraje mezi domy.
Všechno již skončilo, je konec s celou prací,
násilí i nenávist už se ze světa ztrácí.
Tak už je to tady, každej se hned polekal,
teďko totiž konec světa vůbec nikdo nečekal.
Všechny tobě drahé věci najednou mizí,
teď už nemáš nepřátel, nikdo neni cizí.

Ref.:
Svět je někdy legrační a někdy zase smutnej,
uvědom si ale že tvůj život je tu nutnej,
určitě máš něco, co komu dát,
vim že je to tak, ale můžeš se mi smát.

Začínáš myslet, jak to s tebou vlastně bude,
vzpomínáš si na chvíle, kdy si zavrhoval chudé.
Všechny tvoje tajné hříchy zaplní tvou hlavu,
o svojí milou duši začneš mít obavu.
Chceš se někam schovat, jenže už není kam,
poslední kopeček byl dávno vyrovnán.
Ani nevíš koho prosíš za odpuštění,
přesto to zkoušíš, ale šance žádná není.

Ref.:

Tak už začni přemýšlet, dřív než se to stane,
snad rychle pochopíš, odkud vítr vane,
pomáhej ostatním, nemysli jen na sebe,
pak, jestli však tomu věříš, půjdeš do nebe.
Nesuď druhý lidi, vždyť nejsi lepší sám,
někdy je to těžký, to víš i já to znám.
Snaž se bejt dobrej na tu chvíli co tu seš,
šanci máš jen jednu, druhou nedostaneš.

Ref.:

Pokud přeješ druhýmu, víc než přeješ sobě,
tak to je fakt láska, to přeju tobě.
Odpouštěj jí chyby, snad i ona odpustí,
miluj celým srdcem, snad tě neopustí,
rozmysli si dobře, jestli si jí vzít chceš,
neber si jí proto, abys moh říct, tak si běž.
Začni už myslet, jakej život bys chtěl mít,
ne furt chlastat pivko a nekonečně snít.

(Kuba)

Sedim si tu takhle sám
a nohy mě tíží,
asi se z toho podělám
a on mi to jen ztíží.
Sedí tady vedle mě
a pořád do mě reje,
musim koukat pořád na něj,
snad se z toho nepobleje.
Vypadá to že už pude, né
ještě tady dlouho bude.
Jakpak to mám udělat,
abych ho moh` vykopat?

Du si sednout někam jinam
tady mě to nebaví,
když tu náhle přijde ona,
za zády se objeví.
Říkám si to bude lepší,
jen když tady nebudu.
Ona pořád jenom brečí
a já mam špatnou náladu.
Vypadá to že už pude, né
ještě tady dlouho bude.
Jakpak to mám udělat,
abych jí moh` vykopat?

Zalezu si do sklepa, tam
přece nikdo nebude,
samozřejmě myška hnedka
přede mnou si zadupe.
Kde jsou všechny pastičky, proč
sem si s nima sakra hrál.
Teď jsou tady už tři myšky,
ale já chci býti sám.
Vypadá to že už pudou, né
ještě tady dlouho budou.
Jakpak to mám udělat,
abych je moh` vykopat?

Tak sem odjel na kopec
svojí novou Mazdou.
Já nejsem žádnej blbec
a hlavu nemám prázdnou.
V pohodě a s klidem v hlavě
ležim tady na zádech,
prohlížim si brouky v trávě,
zatajuje se mi dech.
Vypadá to že už pudu, né
ještě tady dlouho budu.
Mám to tady rád
a budu tu i spát.

(Kryštov)

Chodim si po městě, sem tam se ztrácim,
když potkám slepýho jsem šťastná, že vidim.
Je teplý den a k tomu trochu fouká,
usměju se na každýho co se na mě kouká.
Ptáci zpívaj, a z fontány voda srší,
často bejvám nadšená, že to moje uši slyší.
Každá mysl dělá co vždycky chtěla,
nejradši by na všechno hnusný zapomněla.

Sednout si na lavičku, jen tak se opalovat
s vědomím, že můžeš svym tělem pohybovat.
Pes na tebe bude svý velký oči kulit,
můžeš bejt šťastnej že dokážeš hulit.
Můžeš se usmívat, nemusíš se bát,
víš-li, že tě aspoň někdo má skutečně rád.
Raduj se, že večer máš kde hlavu složit
a v budoucnu můžeš toho ještě mnoho prožít.

(Kryštov)

Rychlý svět, všude rychle auta jezdí,
rychlý svět, nikdo jen tak nezabrzdí,
rychlý svět a každej někam spěchá,
rychlý svět a nic není útěcha!

Ref.:

Rychlý tváře, rychlý jídlo, rychlý smích i rychlý stud.
Rychlý spánek, rychlý řeči, každej věří na osud...
  Rychlý auta, rychlý sen, rychlý život, krátký den.
Rychlý tep, rychlý dech, krátký oddech, dlouhý běh...

Všechno utíká, musíš chytit co jsi chtěl,
všechno utíká, ne abys zapomněl,
všechno utíká, všechno rychle běží,
všechno utíká, jako bez otěží!

(Martina)

Stín, co ulicí se plíží,
přemýšlíš stále, co tě tolik tíží.
Chtělo by se ti šíleně ječet,
nezbyde ti nic jinýho, než potichu brečet.
Přemýšlíš, jaký to bude dál,
už dávno nejsi svojí duše pán.

Vkrádá se do těla ten nepříjemnej pocit,
pořád ještě nevíš, jak ses v týhle bryndě ocit.
Všichni kolem tebe mají na plno,
jak odlišit od sebe plev a zrno.
Přemýšlíš, jaký to bude dál,
každej, kdo to zažil, se toho nejvíc bál.