Po pláži v Izmíru kráčím k památce,
co stojí tu už mnoho let,
já propás jsem svůj let. Domů.
Že, Turecký vojáci jsou šmatáci,
Kurdové zase rošťáci
a Íránci jsou dobráci, už vím.
Nevím co se stane,
nevím co stane se se mnou,
až zítra nebo pozítří
se navrátím do země česky mluvící.
Byla to náhoda,
či cestu zvolil osud sám,
že v Izmíru byl Ephrahim
a v Ephesu zas Narin Bal.
Tak dali jsme se stopem na jih,
cestovat po teplejch krajích.
Ve vlnách v noci se cákat,
pak v národním parku chrápat
a zjišťovat, že svět je náš,
i když v kapse velkou díru máš.
Že kdekoli lidi si blízký jsou,
za stejným cílem vždycky půjdou.
Pro lásku se milujou
a pro prachy, pro ty bojujou.
Když jsme tohle všechno zjistili,
naše pasy jsme zahodili.
Teď můžeme se hlasitě smát,
na omezující hranice srát.