Kam ptáci táhnou, řekni mi, do jaký krajiny.
Obrazy se zbarví do tmavě rudé,
dokola se točím, co se mnou bude?
Nohama se dotýkám kamenné dlažby,
proč se vlastně konaly všechny ty vraždy?
Na místě stojím a polykám sliny,
jak to dnes bude, jestli poletím s nimi?
Pozorně se dívám a ruce svírám,
tiše se raduji, já ještě neumírám.
Pozorně se dívám, ruce mám v pěsti,
jak to dneska bude, jestli budu mít štěstí.
Pozorně se dívám, ruce mám v pěsti
a soumrak tiše padá na náměstí..
Tady nezůstanu, já chtěl bych letět s nimi.
Pomalu se rozbíhám, nohy mi kmitají
a všichni ptáci už kolem mě vzlétají.
Nesouhlasím s heslem silnějšímu sláva,
nespravedlnost, jó, to je silná káva!
Najednou mi svitne, zůstanu tady,
nezáleží, kde jsem všude najdu vady.
Časem se iluze pomalu ztrácí,
stejně tak i ptáci se zpátky zas vrací.
To, co tě potká, tě vlastně tvoří
a co jsi zmeškal nenalezneš ani za tisíci moři.